Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-j
31. března:
V posledních dnech se snad ve všech pádech skloňuje saharský písek či saharský prach, jehož je viditelně plná atmosféra. Nezbývalo tedy než pohlédnout na jeho působení z Boubína. Nu, časně ranní přivítání zde mělo velmi tajemný, ba chvílemi snad přímo lehce apokalyptický nádech.
Dokonce se dalo souhlasit se zvěstmi na internetu, …
… že se totiž jedná prakticky o smogovou situaci, …
… neboť nejen samotné vzezření oblohy, …
… ale i pocity při dýchání se vymykaly všemu, nač tu člověk bývá běžně zvyklý.
Ani sluneční východ se nedokázal opticky prosadit – zde zachycená situace prvního zřetelnějšího náznaku nastala zhruba hodinu poté.
Tento kratičký okamžik pak bylo možno za daných okolností považovat za nefalšovaný zázrak, …
… resp. jeden z vícera, neboť pohled vzhůru nad onen nesmělý projev slunečního kotouče vybízel k fantastické představě prolínání rozmanitých tváří … jako by tu docházelo ke střetu lidské duše s nejrozmanitějšími démonickými bytostmi – ano, jako častokrát v samotném životě.
Teplotní skok vzhůru oproti měření z předvčerejška není zapotřebí komentovat – jen vítr, tentokrát přesně jižní, zesílil takřka nepatrně – na 5,8 m/s (20,88 km/h).
Inu, nějaký čas potrvá, než se obloha zase docela vyčistí, …
… nezaškodil by poctivý šumavský lijavec, ale zatím se k němu rozhodně neschyluje.
30. března:
Bílá sobota se vinou saharského prachu v ovzduší zdála po celý den spíš kalnou, ale připomeňme si místo toho půvabnou jarní bělost rozkvetlým devětsilem, který ji má dokonce v názvu.
29. března:
Na Velikonoce je sice meteorology slibováno výrazné oteplení, ale noc před Velkým pátkem byla každopádně mrazivá. A rozjasnila oblohu do té míry, že na ní zbyla jen útržkovitá oblačnost – ovšem pohled z boubínské rozhledny prozradil zase jednou výstavní vlny tzv. Kelvin-Helmholtzovy instability. Připomeňme si, že tento zajímavý jev s odborným názvem fluctus vzniká v okamžiku, kdy se proti sobě vzájemně odlišnou rychlostí pohybují dvě vzduchové masy rozdílných hustot. Na jejich rozhraní dochází k tzv. střihu větru, který vytvoří právě ony útvary připomínající mořské vlny, jaké se ukázaly i dnešního rána.
Brzy se na ně začalo podepisovat i blížící se sluníčko, …
… takže až do jeho východu poutaly oko i fotoaparát barevné proměny, …
… vrcholící ohnivými odstíny nad vše zrcadlícími hladinami jihočeských rybníků …
… a postupným rozpuštěním zmíněných vln.
Z protilehlé strany vše nad půvabným Venušiným pásem sledoval zapadající Měsíc.
Poté se již hlavním magnetem staly nádherně vybarvené Alpy, …
… z nichž pohled na okamžik odběhl k podobně kouzlícím Roklanům, jimž na obzoru v těsném sousedství chvíli konkuroval stín Boubína.
Berchtesgadenské Alpy v čele s nepřehlédnutelným Watzmannem se zjevně vyspaly dorůžova, …
… zatímco pohled k Vimperku a do vnitrozemí nabídl konfrontaci čerstvého boubínského sněhu pod rovněž pocukrovanými osluněnými smrky s jarním vybarvením vzdálené krajiny.
Poměrně ostře působící jihozápadní vítr o rychlosti rovných 5 m/s (18 km/h) slušně pocitově násobil půlstupňový mrazík, který by se jinak sám o sobě jevil zcela nevýrazným.
Ubývajícímu měsíčnímu kotouči se stále nechtělo klesnout, …
… jako by odmítal dát se připravit o úchvatné změny …
… v celkovém tónování krajinných výjevů.
Spíš než Velkému pátku by celkové barevné vyladění Boubína slušelo zítřejší Bílé sobotě, …
… ale dalo se každopádně čekat, neboť konec března patřívá na Šumavě převažující měrou k chladným časům …
… a Velikonoce na sněhu tu nebývají pražádným překvapením.
28. března:
Už se těší na svěží deštík, …
… který je přímo cítit ve vzduchu.
27. března:
Již zde bylo zmíněno, že fotokronika, každodenní dílo k dnešku již více než třinácti let, je vinou jednoho nespolehlivého, ba dnes už možno s klidem napsat přímo bezcharakterního, neboť opakované sliby nápravy neplnícího původce popsaného stavu v archivních letech prakticky zničena – částečně zpřeházena, částečně nečitelná. Naštěstí však zůstává možnost navracet se zpět jiným způsobem – třeba formou aktualizace tehdy i dnes zajímavých témat. Navraťme se tedy do 24. března roku 2011 … toho dne začínala fotokronika následujícím snímkem a textem:
“Málokdo už dnes ví, že Vimperk si v XIX. století zajímavým způsobem připomněl tuto tragickou postavu z rodu Habsburků – korunního prince Rudolfa – syna císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty zvané Sissi. Historie často vybízí k úvahám a kombinacím, jak by se vyvíjel běh tohoto světa, jak málo by stačilo, a mohlo vše být jinak, kdyby ….. Korunní princ by se byl mohl stát císařem – kdyby nebyl na rozdíl od svého otce pokrokově a demokraticky smýšlejícím člověkem a v důsledku vzájemně se množících stále silnějších rozporů nebyl starým zkostnatělým monarchou odstaven ze všech politických vlivů. Kdyby se naopak císařem stal, nevystřídal by ho ve funkci následníka rakouského trůnu jeho bratranec František Ferdinand d´Este, nedošlo by k sarajevskému atentátu a možná ani k I. světové válce – ačkoli k té by se patrně dle všeho našla jen jiná záminka ….Vida, už by se nám ta “kdyby” pomalu začala množit geometrickou řadou – jenže dějiny s tímhle slovem nepočítají, odvíjejí se výlučně podle reálných událostí. Vraťme se tedy zpět do Vimperka.“
Dnes snad jen pro zajímavost dodejme, že podle korunního prince Rudolfa byl krom mnoha jiného přejmenován třeba blahodárný mariánskolázeňský původně Luční pramen na Rudolfův, či pojmenováno slavné pražské Rudolfinum.
“Ještě dnes najdeme v novodobém plánu města lokalitu s názvem Klostermannovy sady. V prvé půli minulého století to byl oblíbený a vyhledávaný vycházkový okruh s místy nabízejícími posezení a odpočinek. Dnes je prakticky nepřístupný a hlavně dávno zarostlý hustým lesem – jen sporadicky lze narazit na zpevněné pěšinky, svědčící o své někdejší upravenosti. Zavedou nás postupně k dvěma skalním útvarům, na nichž jsou vytesány nápisy z XIX. století.“
Aktuálně je možno dodat, že dnes již cestu k zmíněným zajímavým památkám rozhodně nelze charakterizovat jako nepřístupnou, naopak je přímo označena, aby návštěvníci nebloudili a netápali.
“Musíme být ovšem velmi pozorní, abychom objevili skálu se jménem korunního prince Rudolfa, třebaže je vytesáno poměrně velkými písmeny – zub času koná společně s hustým porostem, který skálu částečně ukrývá, své …“
Ani tento třináct let starý text, jak se ukáže dále, neplatí, …
… neboť Rudolfova skála se zásluhou renovace nápisu zapálenými milovníky regionální historie prozrazuje již z dálky.
Vytesaný nápis je novým nátěrem bílou barvou uveden do stavu, v jakém se, doufejme, snad mohl nacházet v časech svého vzniku. Přece si však lze nepatrně postesknout nad ztrátou určité rovněž nanejvýš působivé staleté patiny. Leč pojďme dále, neboť princovo jméno tu není jedinou vzpomínkou.
“Snad ještě obtížněji se hledá druhá skála, na níž najdeme takto vytesané datum 10. 5. 1881 . Toho dne se konala svatba korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stephanií – jak už to ale v těchto kruzích nezřídka chodilo, nešlo v žádném případě o sňatek z lásky, nýbrž výlučně dynastický. Princezna naprosto neodpovídala Rudolfovým představám o ženské kráse a jejich manželství, třebaže se z něho narodila jediná dcera, bylo po celou dobu víceméně formální záležitostí.“
Ani první věta výše citovaného odstavce již neodpovídá současné realitě, …
… již můžeme navíc obohatit zásnubní dobovou fotografií Rudolfa a Stephanie …
… a současně dodat, že Vimperk si aktuálně připomíná právě tuto belgickou princeznu, jíž nebylo osudem přáno stát se rakouskou císařovnou, budováním tzv. “Zahrady korunní princezny Štěpánky”. Pohlédněme ještě zblízka na vytesané a zrenovované datum svatby obou protagonistů smutného příběhu …
… a pokračujme v třináct let staré vzpomínce, tentokrát fotografií zcela jiné ženy.
“Souhrou všech okolností – tedy politických i ze soukromého života – Rudolf, který byl navíc emocionálně nevyrovnaným typem, začal hledat “útěchu” v alkoholu, drogách, náručích lehkých žen a současně v něm narůstaly morbidní myšlenky. Spřízněnou duši pro ně našel v teprve sedmnáctileté baronce Mary Vetserové, jež se stala jeho velkou obdivovatelkou a současně i poslední milenkou. Společně se rozhodli k dobrovolnému odchodu ze života, který uskutečnili v noci 30. ledna 1889 v loveckém zámečku Mayerling poblíže Vídně. Jak ovšem praví některé dobové prameny, nešlo o dvojnásobnou sebevraždu – s nemalou pravděpodobností Rudolf napřed zastřelil s jejím souhlasem Mary a potom sebe, tedy stal se napřed vrahem a teprve potom sebevrahem. Třebaže si naši předkové na skalách v Klostermannových sadech chtěli připomenout princův svatební den, dnes je ono téměř zapomenuté a bujnou vegetací zarostlé místo jen smutnou vzpomínkou na osud jednoho nešťastného člověka …”
Jediným, co ještě zbývá v jinak bohužel pravdivém původním textu opravit, je opět charakteristika daného místa … již není zapomenutým ani bujnou vegetací tolik zarostlým. Pro úplnost je pak zapotřebí dodat, že mezi výše zmíněnými skalami s nápisy se nachází ještě jedna, do příběhu Rudolfa a Stephanie nezapadající a nenesoucí pražádný zásah lidské ruky. Přesto dávné obyvatele Vimperka natolik zaujala svým tvarem, že jí dali název “Indiánka”.
Rozlučme se tedy pro dnešek právě pohledem k této skále, nemající svou symbolikou pranic společného s osudy habsburského trůnu.
26. března:
V noci nám přituhlo a ráno se probudilo ojíněné, ba místy přímo zamrzlé, …
… takže se chvílemi oku nabízely velmi zajímavé výjevy z rodu těch, které prožijí krátké, již nikdy se v dané podobě nezopakující trvání. Pro někoho chvilky vzácné jedinečnosti jako oblaka na obloze, pro jiného záležitosti zcela všední, nehodné povšimnutí. Inu, tak už to na světě chodí … jenže náhody neexistují.
25. března:
Vida, jakého jsme se dočkali probuzení … a nebylo divu, …
… vždyť už i včerejší den přinesl nejednu poctivou sněhovou přeháňku.
24. března:
Nový život …
23. března:
Málo platno, zima přece jen ještě cosi chystá, …
… teprve teď vycítila správný čas k odvetě.
22. března:
Tváří v tvář podobným dialogům země s nebem slova umlkají …
21. března:
Hned následujícího dne, který má většina národa ze školních lavic zažitý jako první jarní, se přihlásila aspoň poctivá první jarní bouřka.
A pohrála si s oblohou opravdu skvostným způsobem.
20. března:
První jarní den letos vyšel na dnešek – z astronomického hlediska nastala jarní rovnodennost v čase 4:06 . Z nočního mrazíku vzešlo dosud nikdy v takovéto podobě neviděné velké ranní překvapení na střešním okně – bez sebemenšího lidského zásahu. Fyzikální vysvětlení onoho jevu se různí, neschází ani snaha o jeho uchopení coby symbolu … inu, dění mezi nebem a zemí je nevyzpytatelné.
Vypravme se tedy opět proti proudu času – i v roce 2018 přišlo jaro již 20. března, jen oproti dnešku až v 17:15 .
Leč nejen z hlediska teploty, …
… ale především celkového vzezření krajiny, …
… zejména pak na Boubíně, by tu jaro asi opravdu nikdo nehledal.
19. března:
Pamatují mnoho … a přece (či snad právě proto?) se stále těší na každé další jaro.
18. března:
Vida, stále jsou k nalezení i motivy, které jako by vypadly z dílny podzimu.
17. března:
Člověk by odpřisáhl, …
… že zima už se vzdává své vlády a dobrovolně otevírá pomyslné brány jaru, …
… které stejně dávno působí v jejím hájemství co předčasný vetřelec.
16. března:
Jediný den a tři rozmanité zážitky – náběh k deštivé náladě, …
… setkání s poraněným vlkem …
… a konečně i další březnová duha.
15. března:
Kouzelné to barvy umějí namíchat ty naše šumavské lesy …
14. března:
Již tu byla řeč o Velikonocích – připomínají se stále silněji, …
… a to i pod charakteristickou boubínskou čepicí.
13. března:
Časně ranní sluneční pohlazení vimperskému zámku sluší.
12. března:
Ani dnešního večera jsme nepřišli, co se týče krásy na obloze, zkrátka …
11. března:
Takový a podobný večerní nebeský oheň bohatě vykompenzuje, po čem je v posledních dnech voláno, …
… totiž jinak poměrně skoupé působení slunečních paprsků.
10. března:
I ten podběl se vlastně předběhl … koneckonců leckde byl k vidění již na sklonku února.
9. března:
Sluneční paprsky se najednou dělají vzácnými …
8. března:
A stále se i opticky nacházíme na půl cesty mezi zimou a jarem.
7. března:
V rámci dosavadního vývoje počasí musel čerstvý sníh zapůsobit i navzdory tomu, že se stále nacházíme v legitimní zimě, svým způsobem dosti překvapivě.
6. března:
Co naznačil včerejšek, …
… splňuje vlastně tak trochu oběma směry dnešek.
Ještě před polednem není rozhodnuto, ale lze přece jen předpokládat pracně vybojované vítězství sluníčka.
5. března:
Šumavské nálady jsou nevyzpytatelné – podobná jitra mohou přerůst stejně snadno v krásné slunečno jako v ponuré zataženo.
4. března:
Navenek sice působí již na konci února zmiňované předběhlé jaro, ale v hloubi lesů stále ještě můžeme narazit na pozůstatky sněhové pokrývky.
3. března:
Tak tedy ani do třetice (z hlediska měsíců) neschází duha – tentokrát ovšem skvostná bílá.
2. března:
V březnu uvítáme nejen tradičně jaro, ale na sklonku měsíce i Velikonoce – uvidíme, zda typicky šumavské, či naopak skutečně co svátky jara.
- března:
Úvodní snímek prvního z jarních měsíců nemůže mít po 18. únoru silnější působnost, ale charakter přetrvávající nálady v přírodě v každém případě vystihuje.
