Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Miniatury: Noci, jíž nezní žádné rozkazy

    Noci, jimiž nezní žádné rozkazy

     

         Letošní září je chladné. Když jde Magdon kouřit před dveře stanice, bere si na hlavu čapku. Vypravuje o kamarádech Pušákovi a Davidovi. David nemá kde bydlet. Prodal svůj polorozpadlý statek pod milešickou oborou. Nyní si postavil stan u Aleše v Mlynařovicích. Skrývá se za balíky slámy před majiteli louky, na které se i s dětmi usadil. Zima je na krku. Co bude dělat? David nemyslí na budoucnost. Jeho rozhodnutí jsou chaotická. Před časem si nechal přivézt z Himálají kamenné dlaždice, poslali mu je v kontejneru za čtyři sta litrů, nepojistil se, naložili je naležato a všechno cestou popraskalo.

       1  Pušák žije s matkou v pokoji, kde se už dlouho neuklízelo. Už cesta k němu je dramatická. Na schodišti chybí spodní schod, další dva jsou prohnilé, člověk musí našlapovat jen na některá pevnější místa, ale Pušák položil na ta místa balíky starých časopisů, čímž cestu učinil ještě krkolomnější. Jednou ožralý zakopl, skoro prolétl oknem, měl štěstí, mohl jím proletět celý, vypadnout, napíchnout se na plot. Ale opilci mívají štěstí, vzpomínám, jak jsem kdysi spadl v hrozném stavu z nadjezdu pod most na násep dálnice, šel jsem tenkrát na stopa z Prahy na Teplice a odskákal jsem to jen potrhanými vazy v kotníku.

         Opilci mívají štěstí, ne však vždycky. Zrovna v těchto dnech hledali Matyse, Matys hrával fotbal za Rohanov. Běžel ke své bráně, trefil se a řval: „Góóól!“ Dal si vlastňáka. Dělal také rozhodčího. Dokázal zápas nastavit o třicet dva minut, dokud jeho tým nedal vítěznou branku. V Dobrši na hřišti míval zakopaný sud. Říkal tomu Hospoda u dvou volů.

         „Pak si něco plánuj,“ komentuje to Hrunek Na Koreji. „Dneska tu jsi a včera tu nejsi.“

     

    ***

         V nonstopu Alfa stojí u barového pultu opilá blondýna. Je neklidná, trhavé pohyby ukazují, že už tu popíjí celou noc, nebo že sem dorazila z nějakého jiného lokálu. Vedle na barové stoličce sedí krátce ostříhaná už starší žena s vytetovaným pětilistým květem na rameni. Je to manželka Němce.

         „Už chlapy nechci vidět,“ ulevuje si v pláči blondýna. „Už na ně seru.“

         Starší žena ji konejší tichým hlasem. Nerozumím, co jí říká, blondýna je hlasitá a rozumím jí každé slovo, třebaže sedím na druhém konci barového pulzu. A pak je tu ještě Vietnamka, která obsluhuje. Kouká na tablet a trochu se pro sebe uculuje.

         „Já se potřebuju vybít!“ vykřikne blondýnka. „Ale nebudu přece jen tak někoho mlátit?

         Obě ženy s ní souhlasí.

         „Dva dny mi udělal hezký a třetí den mi provede tohle. Už se nezmění,“ konstatuje blondýnka a hraje si nervózně se smartphonem. „Stejnej jako můj fotr. Sliby. Alkoholický kecy a hovno.“

         „Před klukem nebreč,“ radí jí ta starší. „Vybreč se sama.“

         Do nonstopu nahlíží jiná žena a naznačuje opilé blondýnce, aby s ní šla před podnik. Ta ji vrávoravým krokem následuje před dveře do slunce. Žena s pětilistým květem na rameni chvíli mlčí a pak se obrací k vietnamské barmance: „Na starý kolena jsem teprve poznala, co to je pravá láska. Dívej se, jak jsme do sebe zamilovaný,“ ukazuje Vietnamce fotku na mobilu. „A víš, kdo mu dělal ten ksicht? Tu čepici? Tvůj manžel. Nemůžu se dočkat, až přijde domů. A Kikina už na dálku pozná, že je to on. Těch černochů tam,“ přechází opět na jiné téma, na Německo, kde s manželem žije. „Teď je toho všude jako uhlí. Turci dělají bordel. Jenom do půl pátý jdu ven, pak už si netroufnu.“

         Přichází vietnamská holčička, dcera barmanky.

         „Jak se ti líbilo u babičky v Číně?“ ptá se malé starší žena.

         „Ve Vietnamu,“ opravuje ji tiše holčička.

         „Já si ty země pletu,“ omlouvá se žena a pokračuje: „Příští rok v dubnu už budem spolu pět let. Chci udělat přepadovku. Výlet do Itálie. On celý život nebyl na dovolený, já taky ne.“

     

    ***

         Před nemocnicí sedí čtyři stařenky a sestra kouřící elektronické cigáro. Nad Vimperkem hřmí. Sestra si vzala slovo, její dělo se svůdně natřásá.

         „Jak ses měla v práci?‘ ptá se mě ten můj. No jak. O tom se přece nedá mluvit. On je u krav a hlásí mi, že přehnal dvě stáda nebo že zatlouká do země další kolík. ‚Proč mi to říkáš?‘ ptám se ho. Vždyť je to furt stejný. Přijdu zmožená, bolí mě koleno. Shodím ze sebe hadry, chodím tam nahá. On na mě chvíli kouká, pak mi řekne: ‚Oblíkni se‘. Mně je horko, jsem zpocená. Tak jde do jinýho pokoje.“

         „Chce si s vámi povídat,“ špitne jedna ze stařenek Blaženka. „Toho si važte.“ Ale sestra jako by ji neslyšela.

         „Máme kocoura,“ pokračuje. „Ten je jako chlap. Sedí přede mnou, kouká mi na prsa. ‚Do očí se mi koukej,‘ řeknu mu a on takhle,“ ukazuje, jak šelma jen na mžik zvedne pohled, který zas hned spustí níž. „Olizuje si toho mečouna, rozvalenej jako chlap,“ ukazuje si na roztažená stehna. „On má manželku, s ní měl už dvakrát děti. Ale ona je teplá. Fakt se tak chová, doktor říkal, že je teplá. On si ho olizoval a ona mu packou dala prdu, takhle,“ směje se a naznačuje ránu z boku. „To plesklo. Když ležím ve vaně, vyskočí na okraj a pak po mně takhle šlape,“ promačkává si velké prsy. „To jsou naše zvířata. Tak mi na tý vesnici žijeme.“

     

    ***

         Jsem nastydlý, možná mám chřipku, tělo mě bolí. I ten mírný kopec od Šebestova na Nicov musím kolo tlačit. Čekám na sluneční paprsky, ale přeháňková mračna odplouvají pomalu. Javory se barví, jsou plné ohně či studu, ale nehřejí.

         V nicovské hospůdce je útulno. Řekl bych: rodinná atmosféra. Na stěnách visí obrázky Jana Heny Vaňka. Vzpomíná se na Maďara Honzu Hanka, který tu hrával na harmoniku. Pocházel z Bekes Saby.

         Hned u dveří sedí vousáč a má hlavní slovo.

         „V Benešovce byl každej druhej pytlák,“ tvrdí. „Hrobník nosil divočinu v pošťácký kabele. Už se nám to přejedlo. Teď kluci seděj na posedech a hovno. Dneska pytlačej už jen Němci. S kušemi. Je to tichý. ... Ááá, už očistily houby,“ ukazuje oknem ven na silnici, přes kterou přecházejí tři ženské postavy.

         „Jo, a teď budeš očištěnej ty,“ směje se žena, která ze svého místa vidí více za roh. K hospůdce se blíží další žena.

         „Jéje!“ odsouvá vousáč polekaně svého frťana k sousedovi a chytá se takřka vypitého půllitru.

         „Chceš ještě jednoho?“ popichuje hostinský.

         „Ne ne,“ třepe rukou vousáč. Dveře se otevírají a už nad ním stojí jeho manželka.

         „Ses zakecal, co? Lepidlo?“ ukazuje na lavici.

         Dopíjím čaj s rumem, trochu jsem se zahřál. Pokračuju dál, raději si navlékám svetr, brzy budu u tebe, odtud už silnice většinou klesá.

     

    ***

         Během větrné bouře Mortimer jsme se k sobě tiskli a naslouchali meluzíně. Čočkovité ostrovy altokumulů nastavily svá pobřeží trosečníkům hvězd. Co by asi naměřil wind-profiler, radar, který měří rychlost i směr větru až do šesti kilometrů nad zemským povrchem? Říkal mi kolega z Churáňova Jirka Bednařík, že občas zareaguje na hejna tažných ptáků. Nějaká meteoroložka z Portugalska tak spolupracuje s ornitology. Zda ale i tuto vichřičnou noc pokračují ptáci ve svém tahu?

         Ráno letí oblohou roztrhané stratokumuly. Jdu na autobus, u kapucínů v klášteře vedle kostela svatého Felixe z Lantalice se v jednom okně svítí, vlastně ve dvou, v tom druhém vidím jen police s naskládanými svazky knih, v prvním stojí nehybně mladý mnich v hnědém hábitu. Drží ve dlaních tlustou knihu, je to nejspíš breviář. Drží knihu, nebo se drží knihy?

         Existuje tolik knih. U maminky v nemocnici je seniorům k dispozici spis od Dominique Webba: Mějte úspěch. Chci to! Na obálce stojí rozkročený chlap v saku, které by mohlo být i županem nějakého boháče, naklání se nad stolem, na jehož desce jsou rozložené karty, v očích má zarputile šílený pohled, pod očima vaky.

         Za sušickým Andělíčkem svítá. Stojím na břehu Otavy, po černém proudu plují fantomy listů, které už začínají padat ze stromů lemujících náš šumavský tok. Nikdo jimi nelistuje, jen obloha si čte, o noci svobody, jíž nezní žádné rozkazy, žádná přikázání, žádná požehnání.

     

    2

     

    Text a foto Roman Szpuk 

     

     

    MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

     

    1. Posed u Modravy 
    2. Výstup na Stožec
    3. Dlouhé zimní noci  
    4. Předjarní povídání  
    5. Jarní vítr 
    6. Náušnice paní Zajícové
    7. Soumrak na Šeravě 
    8. Hle, dělám věci nové 
    9. Fragmenty
    10. Kohout 
    11. Svár zimy a jara
    12. Jepičí láska
    13. Hadí vrch
    14. Voda, voda
    15. Čtení v kavárně na Dvorku
    16. Cesty nevyzpytatelné
    17. Pouť po Českém středohoří
    18. Svatá petflaška
    19. Socha Mír
    20. Kouzlo červnových večerů
    21. Polonina, Svidovec
    22. Světlušky, červencové mrazy a pout
    23. Čas patří jen hodinám
    24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského 
    25. Quasi una Fantasia
    26. Proměny
    27. Sociálka
    28. Bouře nad Gabrétou
    29. Chamtivci
    30. Tiché vytrvalé rytmy 

     

     


     

     

     MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

     

    1. Loučení s Friederike
    2. Krátká zastavení   
    3. Oheň tání 
    4. Nesouvislý dialog  
    5. Něžné objetí
    6. Mráz a srdce
    7. Tichá křídla
    8. Co si myslí planety 
    9. Bezejmenný potok
    10. Pouť okolo andělky 
    11. Město je jiné
    12. Osamělci 
    13. Staří a mladí 
    14. Zpáteční cesta 
    15. Chodím furt v pantoflích 
    16. Toto místo 
    17. Celé jaro  je erotické  
    18. Na Brantlově dvoře
    19. Socha Rodina 
    20. České středohoří a Šumava 
    21. Hýlové a blesk  
    22. Bělásek a děti  
    23. Omývání barev 
    24. Bolest křídel  
    25. Slunovratova noc 
    26. Květina nezradí svůj květ
    27. Barvy čaje  
    28. Ještěrčin ocásek 
    29. Střet dvou vášní 
    30. Zatmění  
    31. Pavlínka
    32. Perseidy 2018
    33. Sarančatům sklaplo
    34. Prokletí milenci 
    35. Zanechávaje příbytek otevřený  
    36. A měla jsem tě ráda? 
    37. Vážka rudá 
    38. Kohlschachten  
    39. Na cello hraješ 
    40. Zlatá a černá 
    41. Panta rhei
    42. Palvínov a Vatětice
    43. Říjnové květy jahod 
    44. Vratká lávka slov 
    45. O solitude 
    46. Listopadové toulky 
    47. Zasněžené město 
    48. Přebrodit Křemelnou

     


     

     

    MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 

     

    1. Uplakaný čert
    2. Hrušky 
    3. Vánoční vzpomínka 
    4. Co všechno ten nástroj dovede
    5. Nešahej na ten sníh 
    6. Otto Hrdin
    7. V údolí Losenice  
    8. Pavoučice sněžn 
    9. Šla Kačenka podle vody
    10. Vzpomínka na Krýmuse
    11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
    12. Letící oblaka
    13. Pan Kodýdek
    14. Cesta pulsu
    15. Život a smrt
    16. Deštníky
    17. Poklady
    18. Krucifixy
    19. Velikonoční vejce
    20. Koza v kapli
    21. Kolečka vypálené trávy 
    22. Boubínská noc 
    23. Ovečky
    24. Bratři Kazarovi  
    25. Domov
    26. Táta 
    27. David je fatalista
    28. Noční bouřka na Boubíně 
    29. Fenka a okoun
    30. Duha 
    31. Cestou z Najmanky na Radost 
    32. Žluna 
    33. Rehabilitace
    34. Bez střechy
    35. Jako bílý šátek 
    36. Nepoučitelní 
    37. Dobršská brána 
    38. Hvězdy a psík 
    39. Malá ťapkající holčička 
    40. Zářijové plody 
    41. Buchingerův dvůr  
    42. Pouť na Luzný 
    43. Jaké má oči?  
    44. Nejmanka u Hrbu  
    45. První sníh  
    46. Úplňková noc 
    47. Jepice 
    48. Herwart a Empedokles 
    49. Dálky na dosah 
    50. Lidská zima
    51. Gráve Gabréta 
    52. Flöhturm 
    53. Blízkosti opuštěných
     

     

    Sdílet