Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Smrt na železné oponě

     Smrt na železné oponě

     

    hogn1     "Schnellenzipf", jakýsi jazyk bavorského území mezi Bischofsreutem (u Haidmühle) a Strážným (bývalá Kuschwarda), vyčnívající jako klín do české země, je mimořádně klidná lokalita, která má stále náznak nedotčené přírody. Jedinečná idyla podél meandrujícího Wolfaubachu, který zde tvoří hranici. V tomto přírodním ráji - vzdáleném od hluku civilizace - je ticho, ve kterém můžete stále jasně slyšet zvuk potoka a zvuky divokých zvířat, jež zde přebývají. "Existuje ticho, v němž si člověk myslí, že jsou slyšet jednotlivé minuty, jak klesají do oceánu věčnosti," to píše básník Adalbert Stifter o těchto oázách Šumavského lesa …

     

         Zde obvyklé tajuplné ticho, jak je tu vnímají lidé přicházející z hukotu města, bylo náhle rozbito ráno 18. listopadu roku 1968 několika salvami kulometů. Co se tehdy na hraničním plotu, smutně proslulém jako "železná opona", na československém území a na bavorské straně stalo ?

     

    Čepek se od svého plánu nenechal odradit

        hogn2 Pohraničník Milan Čepek (narozený 1949) ve Vrchlabí platil ve své jednotce 11 PS pohraniční stráže v “Unterlandstraßen” za “nespolehlivého” a působil jako "červený hadr", protože otevřeně odsoudil vstup pěti armád Varšavské smlouvy v roce 1968. Téhož roku 18. listopadu byl společně s vůdcem skupiny Václavem Smejkalem na pohraniční pochůzce v oblasti Dolni Cazov (Schnellenzipf). Byla to teprve jeho třetí pohraniční hlídka.

     

         Bylo osm hodin třicet minut ráno, vlezlá mlha, do níž navíc začalo pršet. Smejkal oznámil pozici své jednotky. V tom okamžiku Čepek popadl samopal svého vedoucího, přehodil si jej přes rameno a s namířenou vlastní pistolí pokynul svému nadřízenému, aby s ním šel k státní hranici 250 metrů daleko. Se zvednutýma rukama.

     

         Prošli branou v systému hraničního zabezpečení železné opony. Vedoucí jednotky se snažil Čepka odradit od jeho rozhodnutí utéct a požádal ho, aby mu alespoň vrátil zbraň, protože jinak bude mít veliké potíže ze strany svého vedení.

     

         Čepek se ale od svého plánu odradit nedal. Přešel přes hraniční potok a poté, co vedoucí skupiny slíbil, že nepoužije střelnou zbraň, mu skutečně hodil samopal zpět do kanálu na území tehdejšího Československa. Smejkal však okamžitě svou zbraň popadl a ihned začal po Čepkovi pálit. Utečenec se stále snažil dosáhnout ochrany keřů na německé straně. Smejkal později uvedl, že uprchlík údajně několikrát vystřelil.

     

         Dva projektily nebyly z automatické pistole

        hogn3 Následné vyšetřování a rekonstrukce incidentu ukázaly, že vůdce skupiny Smejkal pronásledoval svého podřízeného již uvnitř německého území - nejméně 300 metrů od hranice. Obával se, že při svém pronásledování potká členy pohraniční stráže Spolkové republiky Německo nebo vojáky americké armády, kteří v té době hraniční oblast sledovali. To by jistě vedlo k extrémně nepříjemným diplomatickým komplikacím. Václav Smejkal se tedy vrátil na československé území a okamžitě oznámil svému vedení, co se stalo.

     

         Hlídka bavorské pohraniční policie v 11.15 hodin nalezla tělo Milana Čepka v blízkosti osady Schnellenzipf. Vykrvácel z vážného střelného zranění stehna. V blízkosti jeho těla byly nalezeny patrony. Pravděpodobně  se poté, co těžce zraněný padl, snažil přitáhnout pozornost výstřely. Dva projektily ale nepocházely z jeho samopalu. Vedle zbraně a dalekohledu měl mrtvý muž několik dopisů od svých rodičů a blok s výroky československých politiků, které si zapisoval. Německé policejní orgány dospěly k závěru, že Milan Čepek byl člověk, který toužil po svobodě.

     

         Proti Čepkovi bylo 19. listopadu 1968 absurdně zahájeno vyšetřování a trestní řízení. To v té době bylo běžné. Pohraniční stráž byla obviněna z útěku z republiky, krádeže socialistického majetku, neoprávněné výzbroje, zanedbání povinnosti ochrany a násilí vůči nadřízené osobě. Navzdory skutečnosti, že Milan Čepek minulý den zemřel.

     

         Paradoxně byl Čepek, byť již mrtev, odsouzen na osmnáct měsíců vězení za útok na vedoucího družstva, zatímco střelec Smejkal byl odměněn za příkladnou práci a povýšen.

     

     hogn4    Teprve ve druhé polovině 90. let byl Václav Smejkal za své činy obžalován Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Proces u okresního soudu v Českých Budějovicích v roce 1998 rozhodl, že "Smejkalův čin byl nepochybně důsledkem nezralosti mladého člověka v důsledku politického tlaku v té době". Soud ve třetím stupni ve dnech 15. května 1998 jej odsoudil na podmínečných osmnáct měsíců vězení (bez odnětí svobody) za ublížení na zdraví s následkem smrti - a odebral mu jeho vojenskou hodnost. Vzhledem k závažnosti skutku se jednalo o extrémně mírný rozsudek s charakterem alibismu. Kvůli klasifikaci “těžkého ubližení na zdraví” spadl zákon pod amnestii prezidenta - a byl proto považován za promlčený.

     

         Tento pohraniční incident, ve kterém teprve devatenáctiletý Milan Čepek obětoval svůj život, je příkladem tragických příběhů a absurdit "železné opony" v období před 50 lety, které již naštěstí patří do minulosti. Jemu a jeho krajanům byla upírána svoboda nejbrutálnější cestou. Václav Havel (1936-2011), první prezident České republiky (1993-2003) a spolutvůrce Charty 77, porovnal svobodu s mořem: "Jednotlivé vlnky nemají tak velkou sílu, ale síla příboje je nezadržitelná." "Příboj”, který nakonec vedl ke svobodě, přišel pro mladého Milana Čepka o 30 let pozdě.

     

         Jaksi "pod čarou" však ponechme největší a nejneuvěřitelnější kuriozitu celého případu: otec zastřeleného Milana Čepka zastával funkci důstojníka StB. Když mu byla oznámena synova smrt i její okolnosti, první jeho starostí bylo, zda Milan Čepek na útěku rovněž nepostřelil svého nadřízeného (!!!). Obával se totiž, že by to znamenalo konec jeho estébácké kariéry. Co k tomu dodat?

     

     

    Karl Heinz Paulus www.hogn.de

    MUDr. Marek Matoušek www.sumava.eu

     

     


     

     
     
         Zdravím a moc děkuji za tento kousek smutné historie. Jen mne docela mrazí z toho, kolik lidí u nás i ve světě si stále myslí, že je dobré mezi lidmi stavět ploty, zdi nebo alespoň ozbrojenou ochranu hranic. Ještě víc z toho, že kdyby se měl rok 1989 odehrát o 30 let později, pak pravděpodobně nepadla Berlínská zeď ani železná opona.
    Děkujme všem, kdo bariéry mezi lidmi boří. A je jedno, zda je použitým materiálem beton, železo nebo třeba jen slovo či kus papíru...
     
    Petr "Pavouk" Hajner, Volary
    Sdílet