Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Skupina historického šermu Berit


    berit master 2
    PŘEDSTAVUJEME VIMPERSKÉ SPOLKY (o dalších se dočtete v naší rubrice Spolky):

    Milí čtenáři,
     
    ruku na srdce, kdo z nás někdy aspoň na chvilku nepodlehl kouzlu historických dobrodružných příběhů, v nichž ocelově zvoní kordy v bleskurychlých a pevných rukou odvážných mužů, bojujících na straně cti, práva a spravedlnosti proti intrikánům, bezpáteřníkům a jiným lumpům všeho druhu? Po mnoha nejrozmanitějších zápletkách a nemalých útrapách tu nakonec nejen zvítězí dobro nad zlem, ale statečného hrdinu navíc zpravidla očekává vytoužená přízeň půvabné ženy, vedle hlavního poslání jaksi mimochodem vysvobozené z úkladů a nástrah již řečených padouchů. V zajetí napínavých dějů, ať už zprostředkovaných knihou či pro změnu filmovým plátnem, se přece tak báječně zapomíná na tuctovou všední současnost, ... snad možná jen s výjimkou okamžiků, v nichž nám přijde na mysl, že i dnes by se, a to zejména na politické scéně, našel dostatek materiálu pro nejeden zaslouženě trestající kord. Ale nekažme si v samém úvodu krásnou oddechovou romantiku, již nám připravili spisovatelé a v jejich stopách později filmaři, když svou fantazií vyšperkovali historické reálie dávných dob. Určitě by se tu nenašel člověk, jemuž by nic neříkala např. jména Alexandra Dumase staršího a zejména pak jeho nejslavnějších postav, majících ovšem své historické předobrazy, pánů d´Artagnana, Athose, Porthose a Aramise, tedy světoznámých tří mušketýrů, kteří nakonec, jak víme, byli vlastně čtyři. Právě oni se navždy stali nesmrtelnými prototypy neohrožených, kordem brilantně vládnoucích hrdinů, o kteroužto roli už je nikdo nemá šanci připravit. Stejně tak vstoupila do historie i celá řada slavných filmových představitelů kategorie nepřemožitelných šermířů a tady bezesporu navždy stojí v čele nezapomenutelný charismatický Francouz Jean Marais, jemuž neméně zdatně sekunduje jeho mladší krajan Gérard Barray. Oba si mimochodem v rámci širokého rejstříku šermířských rolí zahráli též zrovna slavného d´Artagnana – Barray v jedné z nejpůsobivějších adaptací Dumasových Tří mušketýrů, natočené roku 1961 Bernardem Borderie (mimo jiné režisérem oblíbených filmů o krásné markýze Angelice), zatímco Marais ho ztvárnil již coby zralého mušketýrského kapitána o rok později ve filmu Železná maska, rovněž podle Dumasovy literární předlohy.  

     

    Dodnes se filmaři čas od času vracejí k této divácky vděčné látce, ale člověk se po zhlédnutí nejednoho současného výtvoru daného žánru jen těžko brání neodbytnému pocitu, že se tu jaksi zoufale vytrácí někdejší noblesa a elegance, aby, bohužel, ustoupila výrazně brutálnějšímu, nadmíru násilnickému pojetí. Inu, doba neúprosně diktuje svůj vkus a poslušní tvůrci zřejmě podléhají obavám, že nebude-li historický film především dostatečně „akčním" po vzoru nejrozmanitějších mozky vymývajících, ale často tím více pohříchu oblíbených novodobých slátanin, utrpí jeho sledovanost. Aby mi však nebylo vytýkáno, že se tu snad pokouším svými subjektivními názory a pohledy vetřít do hájemství filmové kritiky (byť laické), je nejvyšší čas osvětlit čtenářům smysl všeho dosud napsaného a současně tak vykročit k hlavnímu tématu.

     

    V samém úvodu jsem položil otázku, již by bylo možno ještě mírně rozšířit – totiž ptát se, kdo z nás pod vlivem zmíněných příběhů aspoň na chvilku, třeba jen v koutku duše nezatoužil stát se některým ze statečných a ušlechtilých hrdinů knih či filmového plátna. Jsem dokonce přesvědčen, že v mnoha případech nezůstalo jen u touhy, ale tato se přímo promítla do dětských her a nejedné mamince tak přivodila starostlivé vrásky z obav, aby si malí kavalíři v rámci napodobování všeho, co viděli v kině nebo televizi, navzájem nevypíchali oči. Někdy ovšem bývá od takové hry jen krůček k tomu, aby se zrodil svérázný koníček, ba v nejednom případě přímo celoživotní vášeň pro šerm.

     

    Pohledem do kterékoli encyklopedie či naučného slovníku se dozvíme ve své podstatě (snad jen s drobnými kosmetickými obměnami) totéž: šerm je zápas zpravidla dvou, ale i více soupeřů ozbrojených sečnými nebo bodnými zbraněmi, který probíhá podle určitých pravidel. Jeho historie sahá až do starověku, kdy vznikl jako nácvik boje. V aristokratickém dvorském prostředí se pak stal nejběžnější soubojovou formou a v průběhu staletí se rozvinul do mnoha složitých způsobů podle jednotlivých škol – italská, francouzská, španělská. Dnes se v zásadě dělí do dvou odvětví, a to na šerm sportovní, který si dokonce vydobyl své místo mezi olympijskými disciplínami, a šerm historický, jenž si v souladu se svým názvem klade za cíl rekonstruovat scénickým způsobem na amatérské i profesionální úrovni dávné bojové praktiky. A právě o něm je tu řeč, neboť zapálení nadšenci v tomto směru působí i v našem městě.

     

     

     

     

    První pokusy vimperských zájemců o šerm, které však neměly dlouhého trvání, se datují již sedmdesátými lety minulého století. Ale teprve na samém jeho sklonku vznikla skupina, jež tu souvisle působí již třináctým rokem. Nese poněkud zvláštní název – BERIT. Za dobu své existence dokonale vešla zásluhou mnoha vystoupení při nejrozmanitějších příležitostech v nejširší divácké povědomí coby dnes již neodmyslitelná součást domácí vimperské kultury. Její proslulost však zásluhou každoroční řady akcí, na něž bývá díky svým kvalitám zvána, sahá i daleko za hranice našeho města. Pojďme teď společně nahlédnout do jejího současného zákulisí, což mimo jiné znamená další výpravu na zámek.

     

     

     

     

    Nacházíme se v prostorách dolního zámeckého křídla, kde má Berit své skladovací i zkušební prostory. Z původní zakladatelské sestavy, která se sešla jakožto šermířský zájmový kroužek při ZŠ TGM Vimperk roku 1999 pod vedením Viktora Bartáka neboli „Smrka", odchovance strakonické šermířské skupiny Markýz, už tu ale dnes nikoho nepotkáme. Sourozenci Zdeněk, Pavel a Tereza Crhovi, Pavlína Kůsová, Lída Fikarová, Jirka Pán, Ota Vokáč a další si však jistě stále pamatují na to, kterak se tehdy trpělivě učili napřed základním postojům, pádům a kotoulům, správnému držení zbraní a vůbec všemu, co historický šerm vyžaduje. Začátky jistě nebyly zrovna lehké, o čemž svědčí i skutečnost, že z mnohem většího počtu všech, kdož zprvu projevili zájem, vydrželi, jak už to bývá, jen ti nejhouževnatější a nejvytrvalejší. Tady už nešlo o pouhou dětskou hru, nýbrž o soustavný tvrdý a náročný trénink, bez něhož se nejen šermířská, ale obecně vlastně jakákoli dovednost a zručnost nemá šanci dostavit.

     

     

     

     

    Vedle vlastní fyzické průpravy každého člena bylo ovšem nemalým úkolem postupně vybudovat také potřebnou šermířskou výbavu – tedy výzbroj a výstroj. Jako asi při každých začátcích, i zde zprvu v tomto směru převažovala svépomocná výroba, ovšem v pokročilé fázi se již nelze obejít bez profesionálně zhotovených zbraní i kostýmů.

     

     

     

     

    Specializovaní výrobci tu rozhodně nepatří k laciným – ceny se povětšinou pohybují minimálně v řádu tisíců korun a v souhrnu je pak možno hovořit o sumách podstatně vyšších, takže vedle všeho ostatního bylo a dodnes je zapotřebí vytvářet také nezbytnou finanční základnu. Inu, každý koníček něco stojí. Dnes už jsou mladí šermíři schopni pokrývat část svých nákladů z výnosů vlastních vystoupení, ale vítanou pomocí jsou jim též občasné příspěvky z rozpočtu kulturní komise Města Vimperk.

     

     

     

     

    Než si postupně představíme jádro současné sestavy Beritu, jež se co do celkového počtu členů zákonitě čas od času mění, zastavme se u samotného názvu. Jak už zde bylo vzpomenuto, první vedoucí, Viktor Barták řečený Smrk, svého času působil ve známé strakonické skupině Markýz, která vimperským dětem nejednou v prvopočátcích podala pomocnou ruku a pozvala je i k vystupování na svých šermířských akcích. Při jedné z nich zazněl návrh, že by se naše skupina mohla jmenovat „Markýzáček". Ten ovšem nebyl přijat a definitivní název pak vzešel z poslední dobou u mládeže velmi oblíbeného žánru tzv. fantasy literatury (jejímž charakteristickým rysem je mimo jiné hojné užívání magie a nadpřirozena), jmenovitě z tvorby amerického spisovatele Davida Eddingse. „Berit" je tedy původně jménem smyšleného literárního hrdiny - příslušníka válečného řádu a bojovníka se sekyrou. Proto právě ona zaujímá spolu se zkříženými kordy a latinským nápisem, jímž je v českém překladu nadepsán i celý tento článek, dominantní motiv ve znaku šermířské skupiny. Současně ovšem dodejme, že hlavní historickou dobou, na niž se vimperský Berit specializuje, je XVII. století, zejména třicetiletá válka, pro niž jistě sekyra charakteristickou zbraní nebyla.

     

     

     

     

    Berit za dobu svého působení několikrát změnil vedoucího. Viktora Bartáka po čase vystřídal Jan Fiedler, rovněž bývalý člen strakonického Markýze, a po něm se dané role, třebaže spíše v manažerské podobě, ujal známý vimperský ochotník František Suchý, člen divadelního souboru Bouček, s nímž šermíři velmi často úspěšně spolupracují. Další dva vedoucí už pak náležejí k přímým odchovancům Beritu, neboť si v něm odbyli i svá učednická léta. Prvním z nich se stal již vzpomenutý Pavel Crha, který zažil vlastní zrod celé skupiny, a v současné době stojí již pátým rokem v čele Jan Švehla, student – příští ekonom. Bez zaváhání ho můžeme nazvat skutečným šermířem tělem i duší, o čemž svědčí mimo jiné i jeho aktivní zapojení do sfér profesionálního šermu, které ho přivedlo dokonce i před filmové kamery, konkrétně např. ve zrovna probíhajícím historickém seriálu Borgia.

     

     

    berit07

     

     

    Výčet činností skupiny by nebyl úplný, kdybychom vedle historického šermu a již vzpomenuté divadelní spolupráce s vimperskými ochotníky opomněli zmínit také realizaci efektních a diváky po zásluze velmi oblíbených ohňových show. Berit tu neponechává nic náhodě a podobně, jako se k šermu strojí do dobových kostýmů, používá pro změnu k této příležitosti svérázného líčení tváří. Využijme tedy toho, že máme slibované základní jádro skupiny zrovna po jedné loňské tradičně úspěšné „ohňovce" (jak sami říkají) pěkně pohromadě na druhém zámeckém nádvoří, a představme si jednotlivé členy. Základnu pomyslné živé pyramidy tvoří zleva Vítězslav Škopek spolu s Janem Švehlou, nad nimi sedí Martin Kuncl se Zdeňkem Kajerem a vrchol zákonitě náleží něžnému pohlaví, zastoupenému zde Michalou Květoňovou a Janou Litvanovou.

     

     

     

     

     

     

    Po několika záběrech z ohňové show nadchází okamžik k tomu, aby bylo podrobněji patřičně doloženo, že vše, o čem si dnes vyprávíme, náleží do sfér působnosti výjimečně talentovaného vimperského mládí. Paleta zájmů a dovedností mnohých členů Beritu totiž, jak se vzápětí ukáže, nejednou přesahuje rámec základních aktivit šermířské skupiny.

     

     

     

     

    Podobně jako v historických dílech, o nichž byla řeč v úvodu, mělo by i v samotném životě vedle hlavního mužského hrdiny vždy náležet výsadní postavení dámě. Proto se jistě sluší jako první blíže představit Michalu Květoňovou, shodou okolností rovněž studentku ekonomiky a současně dívku obdařenou mnoha talenty. Jako šermířka může dokonale uplatnit především své pohybové nadání, jež zúročila již coby někdejší úspěšná mažoretka a zapálená tanečnice.

     

     

     

     

    Krom toho jistě nelze pochybovat o jejích mimořádných hereckých schopnostech, jimiž se prezentovala např. na loňských rožmberských slavnostech, zde zrovna v roli inkvizicí mučené oběti. Do třetice pak nesmí být opomenut Michalin talent literární, projevující se na jedné straně v poutavých lyrickoepických textech, které však autorka povětšinou ukrývá v „šuplíku", a na druhé mířící i do oblasti publicistické a reportážní, o čemž se už nejednou mohli přesvědčit mimo jiné i čtenáři vimperka.eu, jehož je Michala spolupracovnicí. Na snímku si ovšem dále povšimněme i jejího mučitele. Roli kata si tu nanejvýš zdařile vychutnal Martin Kuncl, který nicméně coby úspěšně vystudovaný lékař jistě bude ve svém profesním životě operovat výrazně jinými nástroji nežli palečnicí ...

     

     

     

     

    ... či španělskou botou, která ve vzpomenutém představení následovala hned vzápětí.

     

     

     

     

    Do historického šermu se Martin (na snímku vpravo) vrhá se zjevným zápalem, jistě o nic menším, nežli s jakým dokáže popouštět uzdu svému výtvarnému talentu, nepochybně zděděnému po otci, rovněž vynikajícím výtvarníkovi.

     

     

     

     

    Další, dosud zde nepředstavenou členkou Beritu je Monika Pešková. Také ona koketuje s literaturou, umí se s naprostou samozřejmostí pohybovat na prknech, která znamenají svět, a kdyby k tomu věnovala náležitou profesionální péči svému přírodou nadělenému úžasnému altu, nebylo by divu, kdyby časem zazářila ve světě operního zpěvu. Šermířské skupině je každopádně výraznou oporou i coby velmi zručná zhotovitelka nejednoho historického kostýmu.

     

     

     

     

    Jak už bylo řečeno, členská základna čas od času prodělává zákonité změny – někdo odejde, jiný pro změnu posílí řady. Zatím posledním přírůstkem je Jan Pichler, student SPgŠ Prachatice, který přináší Beritu vedle svých již dříve získaných šermířských dovedností především výrazný herecký talent, rozvíjený donedávna mimo jiné i péčí učitelky Ivy Karasové v literárně dramatickém souboru při ZŠ TGM. Navrátíme-li se ještě jednou k snímkům mučené Michaly Květoňové, můžeme dodat, že právě on se tu jako třetí osoba v pozadí ukrývá pod kápí inkvizitorského mnicha, jehož role se brilantně zhostil.

     

     

     

     
     
     
    Představili jsme si tu jen několik mladých vimperských šermířů. Je však více než pravděpodobné, že i u mnoha dalších bychom objevili spousty jiných, na vysoké úrovni pěstovaných zálib, svědčících o leckdy možná skrytých, ale tím ničeho nepostrádajících talentech. V současném duchovně stále více mrzačeném světě, odvádějícím prostřednictvím počítačů mládež často do světa odosobněného a nereálného, v němž, bohužel, namnoze jen zoufale zabíjí čas v bláhovém omylu, že se snad oddává smysluplné kultuře, je každé takové zjištění velkou nadějí i útěchou. Jedno je jisté: vimperský Berit úspěšně naplňuje první část hesla "Zvítězit, nebo zemřít", vepsaného v latinské podobě i ve svém znaku, protože vítězí, a to nejen na historickém šermířském kolbišti.
     
     
     
     
    JT
     
     
     
     
     
     

    ​ 

    Sdílet