DUCHOVNÍ POHLED P. TOMASE
„Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (…) Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“
První list sv. apoštola Pavla Korintským, kapitola 1, verše 21 až 23, 25 – 28
Pokud si pamatujete na teorii Charlese Darwina, kterou jste se učili ve škole, tak nejspíš na rčení „survival of the fittest“ (právo silnějšího): v přírodě silnější vždy vyhrává. Pro slabé, tam opravdu není místo, nebo v lepším případě jen podřízené. Také v našem individualizovaném světě je právo silnějšího v našich mezilidských vztazích stále přítomno v každém z nás. Touha být silný, nezávislý, bohatý, zdravý, mobilní atd. je tak dominantní, že život toho, který je slabý, potřebuje pomoc, je nemocný a chudý nebo toho, který se již nemůže o sebe postarat, zdánlivě nemá smysl a je na obtíž. Není divu: když neexistuje smysl pro společenství, neexistuje kontext, ve kterém člověk žije v bezpečí a navzájem se nese, v němž síla není jen pro mě, ale také k tomu, aby podpořila druhého.
Právo silnějšího je obvykle založeno na negativním hodnocení jinakosti druhého a na subjektivním sebeutvrzení silnějšího. To se projevuje ve vzrůstu síly silnějšího na úkor slabého, resp. jeho zničením. Nejedná se tedy o konstruktivní a dynamickou cestu, nýbrž o destruktivní, neplodnou slepou uličku.
Co se vlastně myslí tím smyslem pro společenství? Jen namátkově: silnější nesou slabé a nechají se na oplátku od ostatních nést v jejich slabosti, neboť nikdo není výhradně silný či slabý. Právo silnějšího (pojaté obráceně) je právě v nošení slabšího a v tom, že má také právo na to být slabý a nechat se nést. Zda jsem v tom či onom silný nebo slabý neobjevím tím, že se budu srovnávat s ostatními, ale ve zpytování svědomí, ve zkoumání vlastního jednání. Jedinečnost silnějšího nenalezneme v jeho fyzické síle, nýbrž v jeho laskavosti, pokoře, mírnosti a trpělivosti.
Společenství tvoříme, pokud se navzájem snášíme a vzájemně si odpouštíme v láskyplné oddanosti. Teprve pak vzniká něco, co přesahuje součet dílů, co všechno spojuje k dokonalosti, neboť není založeno na vymezení se vůči druhým a na růstu na úkor slabých.
Duch společenství se projevuje v jednotě mysli, lásky, duše, smýšlení. To už člověk potřebuje mít na uzdě svou ctižádost a ješitnost, aby v pokoře pokládal druhého za přednějšího než sebe a měl na mysli to, co slouží druhému, ne jen jemu. Nežít navzdory druhému, ale díky němu a pro něho. Bláznovství? Jen do toho!
K tomu Vám žehnám +
P. TOMAS
