e

Miniatury: Rázem jsme všichni vzhůru

 

Rázem jsme všichni vzhůru

(reportáž z haiku srazu na Najmance 11. – 13. 10. 2019)

 

       Postupně přijíždí Michal Štěpánek se svými dětmi, volá mi Vláďa Stibor, který bloudí. Také Jitka Fialová, která zavítala na Šumavu až z Velkého Meziříčí, trochu bloudí, ale naštěstí dojela jen k Babůrkovi, odkud je to zpět na Najmanku už jen kousek. Vláďa přiváží s velkým zpožděním básnířku Elišku Pospíchalovou. Magdon se objevuje bez Moniky a psíka Alfíka, ale to už se stmívá. Nahoře pod střechou je teplo, přikládal jsem tam do kamen celý den. Přemisťujeme dovnitř ještě jeden stůl, abychom měli kam položit potraviny. Sýry, salámy, špekáčky a slané rolády s uzeným tu leží pomíchány se svíčkami, jako sloupy chrámu bez klenby trčí tu lahváče. Michalovy děti objevují na skříni dvě kytary, dožadují se hudby, ale jen na jednom z nástrojů jsou natažené dvě struny, na druhé ani jedna. Magdon vyluzuje z obou strun jakési drnčící tóny. Jako poslední přijíždějí na Najmanku Katka a Luboš Soustružníkovi.

 

Zasmál jsem se –

ale sfoukl jsem si

svíčku!

 

       Po půlnoci si lehám na kovovou postel zády ke kamnům. V péřáku je hrozné teplo, tak se jím jen přikrývám. V noci o sobě dávají vědět myši a kuny. Chaloupka celá obživla. S každým probuzením je chladněji. Je ještě tma, když slyším kroky. Kdosi se u mě zastavuje, hmatá po židli u mé hlavy, po stole, pak i po mně. Ticho přerušuje tlumený smích. Jsou to Michalovy děti? Smích je tak trochu dětský, s každým vyprsknutím hlasitější. Jako by někdo chtěl budit zdání, že nechce rušit, a přesto by toužil po našem procitnutí. Ach, vždyť je to Eliška. Hledá dveře, chce jít před chaloupku na záchod. Tak vstávám a jdu před ní, svítím jí displejem mobilu. Dřevěné schůdky dolů jsou nebezpečné, vzpomínám si, jak po nich kdysi sletěl autista Saša Vata. S hrůzou jsem sledoval, jak drncá po zadku, čekal jsem, že si něco zlomí, a on se dal dole do smíchu. Venku je jasno, hvězdy se třpytí.

       Budím se až za světla. „Hodila jsem na tebe bundu,“ říká mi Katka. „Měl jsi odkrytá záda.“

 

***

 

       Dorazila jsi před desátou. Těšíš se na výlet a ostatní také. Nasedáme do aut a frčíme na Soumarský Most. V Lenoře míjíme dům, který zdemoloval výbuch plynu. Jakýsi šílenec umístil v různých částech obydlí plynové bomby, pak si sedl do vany a škrtal sirkami, dokud všechno nevyletělo do povětří. Byly čtyři hodiny ráno. Magdon nás vede rašeliništěm. Hned za námi se vydávají turisté z Německa.Co jich je! Hrnou nás před sebou, nemůžeme se příliš zdržovat pozorováním krás, nechceme-li být na úzkém dřevěném chodníčku převálcováni. Včas obsazujeme rozhlednu, jen Katka zůstává dole, protože nemá ráda výšky. Zatímco se rozhlížíme, zapisuje si haiku:

 

Rašeliniště –

na hladinu jezírka

padl další list.

 

       Pak jedeme na oběd do Volar do hostince U potůčku, kde vaří matka Moniky, Magdonovy přítelkyně. Po obědě pokračujeme do Mlynařovic. Magdonjde pozdravit Aleše Hrňu, gurua všech místních hinduistů. Aleš vyrábí bio sýry, brynzu, pěstuje zeleninu. Nemá certifikát, nemusí se bát hygieny jako v Rakousku, kde je prý takový prodej ze dvora běžný. Čekáme před domkem obitým šindelem, než se Magdon vrátí.

       Parkujeme blíže ke Krejčovicím. Procházíme na pastviny, Magdon nás vede na své místo na dbřehu Blanice. Na ohradě visí výstražná cedulka: Pozor, ve stádě je plemenný býk. Nebo plamenný? Stromy kolem nás jsou vatry všech možných barev. Břízy se zlatými řetízky, oplíškované osiky, zářivé javory a pod nimi ještě zelená pastvina, ve které dokvétají podzimní zvonky, jestřábníky a řebříček.

       Sestup k Blanici nás vede takřka neznatelnou cestou podél Milešického potoka. Zastavujeme u Sluneční skály. Je to místo, kam chodil Magdon se svými láskami. Někdejší hráz s sebou vzala povodeň v roce 2002. To ještě sahala hladina o něco výše, na břehu byla písčitá pláž. Nyní jsou tu poházené jen kameny, které sem přivalil proud nespoutané říčky ve snaze najít si nějaké vhodnější koryto. Skála se skutečně koupe ve slunečním svitu, kůra divokých sosen zachycených ve škvírách a na římsách, je plná tepla. V jednom místě visí ze skoby brašna. Co v ní asi je? Někdo na to místo musel slanit. O něco níže trčí ze skály kramle, jako by do ní zarostla.Vzpomněl jsem si na pohádku, kdy po zakletém princi zůstal ve skále trčet meč. Hnal se s princeznou o závod, kdo první vyjede na koni až na vrchol skály. A zabloudil. Neměl šanci.

       Mám tisíc chutí přebrodit pod tuhle skálu a lézt po ní, překonávat výšvihy a převisy, viset za ruce jako Adam Ondra. Tak člověka podvádí jeho duše, jeho vzpomínky na mládí. Touha je veliká, možnosti omezenější a omezenější. Ale proč nenechat duši volnost? Proč by duše na své cestě za vrcholky hor nemohla vyplivnout stárnoucí tělo jako chrchel?

 

***

 

       Pokračujeme ke Krejčovicím. Přes Blanici padl strom, zkouším po kmeni přejít na druhou stranu, ale hned se mi rozklepou nohy. To je pro tebe výzva. Bosky přebíhášna druhou stranu a zpět, jsi skvělá, štíhlá, hbitá a mladá. Holka z hor.

       „Jó, to my, šumavští rodáci už takhle běháme po kládách v dupačkách,“ směješ se.

       Když stupáme ke Krejčovicím, zjišťuju, že jsem někde ztratil víčko od objektivu. Vracíme se spolu dolů k řece, zatím nám všichni mizí někde nad loukami u oblohy, mezi kravami a zlatistými břízami. Pak mi volá Magdon, že víčko našel a že na nás čekají u krejčovické kaple.

       Magdon tady pracuje. Lezeme s ním po lešení, obdivujeme starou malbu, na které dominují šablonou vyvedení beránci Boží.

       „Psí beránci,“ upřesňuješ jejich podobu.

       Zastavujeme ještě ve Volarech, kupujeme víno na večer, před obchodem popíjejí nějací alkáči, mezi nimi stojí muž v kabátu ruské armády. Nabíráme Magdonovu Moniku a psa Alfíka. A ujíždíme na Najmanku. V autě s námi sedí Jitka. Máme náskok, tak na Borové Ladě objíždíme příšerné město uniformních penzionů. Pohled na ta stavení nás naplňuje skleslostí. Jak mohou odpovědní lidé nechat takhle zprznit ducha Šumavy pro pár milionů? Miliony se rozkutálejí, duch je navždy vyhnán. Borová Lada se proměnila ve ves duchů.

 

***

       Rozděláváme oheň. Odjíždíš na Borovou Ladu pro svoji kamarádku Ilonu, která si vyrazila z Prahy na Šumavu. A hned se u ohně ujímá role vrchní strážkyně žáru. Přikládá kmínky, klacky, plameny šlehají, jiskry ulpívají na místech hvězd. Vychází měsíc, takřka již úplněk. Prodírá se větvemi smrků výš a výš. Zprvu osvětluje komín chaloupky, pak stéká po střeše k okapům, sestupuje po polínkách naskládaných u zdi, postupuje po louce blíž a blíž k nám. Z dálky se ozývají táhlé hrdelní hlasy zvířat. Jsou to krávy. Někdo se domnívá, že by to mohli být jeleni. Ale kdepak, noc je teplá a říhání jelenů zní jinak. Předvádím všem, jak zní hlas jelenů v rauši.

 

***

 

Sraz haikuistů –

pivním táckem jsem shrnul

myší hovna.

 

       Pro štěkot Alfíka neslyším slova. Nemohl bych mít psa. Možná kočku ano, ta je tichá a jde si po svém, ale zase vraždí ptáky, a to bych také nesnesl. Stačí, že si opékáš jablko, které píská, a Alfík se může zbláznit.

       Dávám se do vytí. Magdon také. I ostatní se přidávají. Alfík štěká víc a víc, nakonec také on zvedá mordičku a vyje. Jaký nářek! Měl-li jsem ještě před chvílí smutnou náladu, najednou ze mě všechno padá. Není nadto zhluboka si zavýt se smečkou k měsíci. Samotného psa bych tedy doma nesnesl, ale psí partu někde na periférii, na nějaké zakázané skládce či na místě někdejšího popraviště, ve zdech zrušeného bordelu či v ruinách rozpadlé šumavské kaple bych bral. Sbor vytí připomíná druh žalozpěvu, modliteb či táhlých kostelních písní. Svíčkové báby protahují neúměrně tóny. Čím táhleji a naříkavěji, mekavěji, tím neoblomněji se vemlouvají do přízně Pána. Tím zbožnější si připadají. Psí vytí je jiného druhu, je to zpěv z nezbytí, z přetlaku stesku, který tlačí na psí hruď. Proto jejich vytí osvobozuje a léčí. Volný měsíc už svítí na obloze jako koruna, kterou si noc sama pyšně posadila na hlavu. Uléháme nahoře v místnosti lehce prohřáté už vyhaslými kamny. Dnes už s námi nenocuje Michal s dětmi ani Vláďa s Eliškou, museli odjet.Uléhám s tebou v rohu místnosti.

 

Svit luny –

černou podprsenkou

plašíš myši.

 

       Usínám, v tom se ozve Katčin výkřik. Myš jí přeběhla po ruce. Rázem jsme všichni vzhůru.

 

Text Roman Szpuk, foto Dagmar Heberleinová a Roman Szpuk

 

{gallery}Jitka/rijen/mminni{/gallery} 

 


 

MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

 

1. Posed u Modravy 
2. Výstup na Stožec
3. Dlouhé zimní noci  
4. Předjarní povídání  
5. Jarní vítr 
6. Náušnice paní Zajícové
7. Soumrak na Šeravě 
8. Hle, dělám věci nové 
9. Fragmenty
10. Kohout 
11. Svár zimy a jara
12. Jepičí láska
13. Hadí vrch
14. Voda, voda
15. Čtení v kavárně na Dvorku
16. Cesty nevyzpytatelné
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského 
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy 
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
 
 
 
 

 
 
 
MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 
 
 
1.  Loučení s Friederike
2. Krátká zastavení   
3. Oheň tání 
4. Nesouvislý dialog  
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
8. Co si myslí planety 
9. Bezejmenný potok
10. Pouť okolo andělky 
11. Město je jiné
12. Osamělci 
13. Staří a mladí 
14. Zpáteční cesta 
15. Chodím furt v pantoflích 
16. Toto místo 
17. Celé jaro  je erotické  
18. Na Brantlově dvoře
19. Socha Rodina 
20. České středohoří a Šumava 
21. Hýlové a blesk  
22. Bělásek a děti  
23. Omývání barev 
24. Bolest křídel  
25. Slunovratova noc 
26. Květina nezradí svůj květ
27. Barvy čaje  
28. Ještěrčin ocásek 
29. Střet dvou vášní 
30. Zatmění  
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
33. Sarančatům sklaplo
34. Prokletí milenci 
35. Zanechávaje příbytek otevřený  
36. A měla jsem tě ráda? 
37. Vážka rudá 
38. Kohlschachten  
39. Na cello hraješ 
40. Zlatá a černá 
41. Panta rhei
42. Palvínov a Vatětice
43. Říjnové květy jahod 
44. Vratká lávka slov 
45. O solitude 
46. Listopadové toulky 
47. Zasněžené město 
48. Přebrodit Křemelnou
 
 

 

MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 
 
 
1. Uplakaný čert
2. Hrušky 
3. Vánoční vzpomínka 
4. Co všechno ten nástroj dovede
5. Nešahej na ten sníh 
6. Otto Hrdin
7. V údolí Losenice  
8. Pavoučice sněžn 
9. Šla Kačenka podle vody
10. Vzpomínka na Krýmuse
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
19. Velikonoční vejce
20. Koza v kapli
21. Kolečka vypálené trávy 
22. Boubínská noc 
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi  
25. Domov
26. Táta 
27. David je fatalista
28. Noční bouřka na Boubíně 
29. Fenka a okoun
30. Duha 
31. Cestou z Najmanky na Radost 
32. Žluna 
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek 
36. Nepoučitelní 
37. Dobršská brána 
38. Hvězdy a psík 
39. Malá ťapkající holčička 
40. Zářijové plody 
41. Buchingerův dvůr  
42. Pouť na Luzný 
43. Jaké má oči?  
44. Nejmanka u Hrbu  
45. První sníh  
46. Úplňková noc 
47. Jepice 
48. Herwart a Empedokles 
49. Dálky na dosah 
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta 
52. Flöhturm 
53. Blízkosti opuštěných
 

{jcomments off}