Miniatury: Klaperl

13 března, 2021
11:00

Klaperl

Stoupám z Rejštejna ke Kašperským Horám. U jednoho domku stojí na korbě malého náklaďáku muž s lopatou. Shazuje na zem písek. Opodál zamečí vysokým hláskem kůzle a muž je napodobuje. A zase pokračuje v práci.

Když kousek popojdu, vidím v ohradě kozu a za ohradou na druhé straně tři malá kůzlata. Mečí dost žalostně a pátrají, kudy dovnitř do bezpečí. Tu to jednomu kůzleti dojde. Rozběhne se následované ostatními, obíhá ohradu, až doběhne ke vchodu. Bázlivé mečení hned ustává.

V údolí září v matných paprscích Losenice jako had se stříbrnými šupinkami. Vzpomněl jsem si na zimu, kdy po silnici na Červenou chodívala mlčenlivá žena s kočárkem pro dvojčátka. Sněhové bariéry trochu znemožňovaly minout se s protijedoucím autem. Jak kočárek, tak i auto musely zvolnit. A ještě výš, tam, kde silnice přestává stoupat, jsem pravidelně vídal starce tlačícího kolo skládačku ze zasněžených luk. Kolikrát jsem jej minul přesně ve chvíli, kdy se dostal na asfaltku.

„A ty, kde máš svůj kočárek?“ zeptal se mě jednou. Asi si mě s někým spletl.

***

Došel jsem na Šibeniční vrch v Kašperských Horách. Odbočil jsem k němu rovnou ze silnice, to stoupání po lukách je výživné. Na mezích se zachytím o suché bodláčí, někdy o trny ostružiní. Musím podlézat dráty ohradníku. Čekám tu na přítelkyni, jedinou blízkou duši, kterou v tomto kraji nyní mám. Slíbila mi oběd a termosku s kávou. Prý mám na ni počkat u laviček, ale žádné tu nejsou. Za to tu stojí nový krucifix.

Sedím na bundě, kterou mi z rozvernosti natrhl drápkem pes Ferryho Klišíka, a opírám se zády o strom. Zespodu jede po louce bagr. Přijíždí až ke mně. Vysype ze lžíce štěpku, dva dělníci pak rozhrabují dřevěnou drť u paty kříže. Tiše se hádají.

„Tady už se seče louka!“ napomíná dotčeně jeden druhého. Pak nasednou do bagru a sjíždějí zase dolů.

„Za sedm, osm minut jsem u vás,“ volá mi přítelkyně. Přichází po takřka dvaceti minutách. Když už je skoro u mě, zkříží jí cestu tři známí, s nimiž se dá do rokování. Trpělivě čekám. Pak dochází ke mně.

„Jedl jste něco?“ ptá se.

„Ne, myslel jsem, že přinesete oběd.“ Je mi jasné, že v té malé kabelce žádný oběd nenese.

„Já to nestihla.“

„To nevadí, koupím si něco v Kašperkách.“

***

„Byla jsem u zpovědi,“ říká přítelkyně. „Seděli jsme s farářem na zahradě a přesně ve chvíli, kdy mi chtěl dát rozhřešení, už zvedal ruku, se z cesty ozval sousedův povyk: ,Čí je to černé auto? Neprojedu tady s traktůrkem.‘ Samozřejmě nikam nejel, to jen dopředu prudil, kdyby chtěl jet. Je to divný člověk, co tam bydlím, ještě mě nepozdravil. Faráře to vykolejilo, stále měl pozvednutou ruku a ptal se mě: ,Tak nevím. Mám to ukončit?‘ ,Né,‘ zvolala jsem. ,Bez toho kříže nedostanu rozhřešení!‘“

***

„Je jaro,“ pochvaluje si přítelkyně nadšená předjařím. „Jsem šťastná. Každý den se prohlubuje moje láska k tomuto kraji, už mi zase buší srdce při pohledu na louky a stráně.“

„Neumím být šťastný, když jsem sám.“

„Vy neumíte být sám? Samota je dar. K setkání s Bohem.“

„Ach, stále ten Bůh. Dívám se kolem sebe, hledám ho. Hádám se s ním, ale to se jen hádají hlasy ve mně. Nikde nic.“

„Všude všechno!“ skáče mi do řeči nadšeně přítelkyně a kope do polosuchého kravince. „I tady je.“

***

Jdeme po loukách dál a dál. Před námi kráčí kašperskohorský hrobník Skýpala. Kdysi přebýval v domku u kostela svatého Mikuláše, tam, kde teď bydlí Michal Marek s rodinou. Pan Skýpala míval v domečku plno nacistických symbolů a lebek. Obdivoval nacismus, říkal, že tenkrát byl pořádek. Když se do hřbitovního domku přistěhovala Markova rodina, Markéta, Michalova žena se to pokusila napravit. Umístila na problematické místo velikou sochu Panny Marie.

***

U kaple zvané Klaperl sedí maminka s dvěma synky. Přítelkyně se tu se mnou chtěla pomodlit desátek, ale když tu nejsme sami, jen nahlížíme do zamčené kaple.

„Můžeme se modlit i před nimi,“ kývnu hlavou k ženě a dětem.

„Ale chtěla jsem se modlit i za vás, a to je víc, než intimní.“

Paní Kováříková z městského úřadu v Rejštejně se pro tohle místo nadchla. Organizovala opravu kapličky, usilovala i o obnovu poutních mší, dvou v roce, jednou na jaře, druhou na podzim. Po třech letech nadšení opadlo, prý by to sem lidé měli daleko, starým lidem by se přes kořeny nechtělo. V korunách stromů je slyšet hejno čížků. Objevilo se jich v tomto čase na Šumavě mnoho.

„Myslela jsem, že to jsou vrabci,“ říká mi přítelkyně.

„Čížkové. Slyšíte to dlouhé čííížžž?“

„Těším se na dokonalý ranní koncert. Až se rozezpívají všichni ptáci. Tohle je trochu monotónní. Ale v dubnu, v květnu v tužkovské aleji budou zpívat i slavíci.“

Jeden z chlapců bere za kliku. Marně.

„Tak musíme zaťukat,“ klepe na dveře kaple.

To by ses naťukal, chlapče, říkám si v duchu.

***

Vracíme se stejnou cestou. Blížíme se opět k vrcholku Šibeničníku. Přítelkyni se kříž líbí, na mě působí násilně. Vrcholy hor by měly zůstat zasvěcené všem bohům, včetně těch pohanských. Když se vzduch trochu ohřeje, chodí sem ezobáby. Čarují rukama. Cítí negativní energii, která tu zůstává po dávných popravách. Nebojí se té energie, fascinuje je. Když se přítelkyně nastěhovala do Kašperských Hor, nemohla první noci spát. Odcházela za tmy sem, chodila dokola kolem a modlila se jeden desátek za druhým.

Často se ocitám tam, kde je třeba někoho zachránit. Omdlí-li babička v kostele, jsem poblíž, abych jí pomohla,“ říká mi přítelkyně a pak odběhne ke známému na televizi. Zase zůstávám sám.

Klesám z Kašperských Hor do Rejštejna. Prudký vpád jara mi evokuje cosi tísnivého, až mrtvolného. Musím upřít všechnu svoji pozornost na dění kolem sebe, abych se prodral k životu. Jakmile duše někomu marně patří, nedokáže se kolem sebe rozhlížet s bezstarostností dítěte. I když patří Nejvyššímu. Dokud žiju, nemá smysl věnovat ani trochu energie chimérám.

V zatáčce ke kostelu Panny Marie Sněžné se do chodníku vyvalila kamenná zídka. V Rejštejnské ulici na dveřích číslo popisné 210 vychází žluté sluníčko zpoza koštěte. Nebo zapadá? Z balkónu čísla popisného 91 visí oranžový kahan. Je to vzpomínka na těžbu zlata? U vchodu do čísla popisného 228 leží v dřevěném žlebu samé vybělené ulity hlemýžďů. Loňské listí na malých bucích ještě neopadalo, chvěje se křečovitě ve vánku.

Zatím, co pozoruju milostné manévry tří káňat, podběhl mě suchý loňský javorový list. Krávy U Gabriela troubí.

Text a kresby Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2021/brezen/klaper{/gallery}