Před pár dny zalezla do mé knihovny kniha publicisty a spisovatele Aleše Palána a fotografa Honzy Šibíka Raději zešílet v divočině. Nejen tam. Zalezla si se mnou i do pelíšku, zalezla mi do očí, zalezla mi do ♥ .
Jasně, nejsem a nechci být nad věcí, nejsem ani trochu nezávislým recenzentem. Kniha je o šumavských samotářích a tak trochu znám tři z nich. Třeba brášky Klišíky znám už docela dlouho a od těch prvních mých setkáních s nimi na Štégrovce je mám rád.
Už proto jsem se na to své zešílení těšil. I jména autorů jsem vnímal jako znamení čehosi dobrého. Nenalezl jsem na těch stránkách zdaleka jen návody k přežití někde u lesa, kdesi na samotě, tak trochu na okraji nebo snad i za okrajem většinové společnosti. Čekala tam na mne otevřená vrátka k tomu všemu, co ty človíčky potkalo, ke slunci, k větru, k dešti. K tichu i k bouřkám. K úsměvům, k slzám. K malým kamenům na cestách, o které se dá zakopnout i k balvanům, které je dobré trochu odvalit nebo to aspoň zkusit.
Mám ve své knihovně několik knížek, které kdesi ve mně dokážou otevřít takový nenápadný kohoutek. Nečekal jsem, že i při setkáních s šumavskými samotáři budu muset čas od času počkat, až se mi zase zaostří zrak, až přestane odtávat ten sníh z očí.
Raději zešílet v divočině je prostě zatraceně silná knížka. Tím nemám na mysli počet stránek nebo sílu papíru. Myslím tím sílu těch výpovědí, sílu těch životů, sílu v srdcích…
Díky.
Doporučuje deset z deseti pavouků.
Petr “Pavouk” Hajner, Volary
